Projekt Philadelphia

03.03.2012 10:49

Projekt Philadelphia

25. 7. 1943 byl ve Spojených státech odstaven do doků torpédoborec USS ELDRIDGE s vojenským číslem DE-173 (nebo také Ajax 97). Tato válečná loď USA přešla do historie jako pokusný objekt jednoho z nejzáhadnějších vědeckých experimentů novodobé historie.

https://www.youtube.com/watch?v=En4UFxSP8S0

www.youtube.com/watch?v=ChjyCR8V2Bg

součást projektu Rainbow – cílem tohoto vojenského projektu bylo vytvořit neviditelnou bitevní loď, teleportovat ji na místo konfliktu a tam aktivně zasáhnout do probíhajících vojenských operací. Americké námořnictvo US Navy si již od 30. let pohrávalo s myšlenkou nejlepšího způsobu kamufláže - neviditelnosti. Každý si dokáže představit, co by se asi stalo, kdyby jedna z bojujících stran byla v té době schopná této technologie. Proto byly všechny výzkumy a experimenty přísně tajné a neoficiální a proto také vychází najevo až nyní.

Šlo o dva americké experimenty, ze kterých nepřímo vzešel i současný neviditelný bombardovací letoun Stealth - Fighter.

Filadelfský experiment začal už v roce 1931 jako studium možnosti nechat předměty zmizet a nevedl ho nikdo jiný, než známý srbský vynálezce Nikola Tesla. Projektu se účastnilo mnoho tehdejších vědeckých osobností, mimo jiné doktor Alfred Bielek, jeden z mála, kteří zdraví přežili Filadelfský experiment, a John von Neumann, který převzal celý projekt po odvolání Tesly v březnu 1942. Sám Tesla zemřel o deset měsíců později v lednu 1943.

Výzkumy experimentu

Výzkumy probíhaly v Institutu pro pokrokové výzkumy v Princetownu, jehož členem byl i Albert Einstein. Ačkoli jeho sjednocená teorie pole (Unified Field Theory) byla použita jako základ experimentu, sám se nikdy přímo na činnosti skupiny nepodílel. Jednalo se o využití účinku velmi silného elektromagnetického pole na povrchové plavidlo s posádkou. Pole bylo vytvořeno pomocí magnetických generátorů (degausserů). Do činnosti tak byly zapojeny pulzující i nepulzující generátory, aby vytvořily obrovské elektromagnetické pole na plavidle a rovněž kolem něj. Elektromagnetické pole mělo sloužit k dosažení cíle - zmizení objektu, to znamená k překonání a rozbití čtvrtého rozměru - času.

Einsteinova teorie

Geniální vědec Albert Einstein již koncem dvacátých let vypracoval neobvyklou unitární teorii pole. Avšak v roce 1927 zcela polekán, ji stáhl zpět jako nekompletní a tudíž nedokončenou. Skutečnost však byla zcela jiná. Není žádným tajemstvím, že v roce 1943 pracoval Albert Einstein jako vojenský poradce vyzbrojovacího úřadu amerického válečného námořnictva. Svou práci v této instituci později zdůvodňoval tím, že se řídil šlechetnými pohnutkami, aby pomocí svého - jak tvrdil - "skromného" rozumu přispěl k vítězství spojenců nad fašismem.

Matematický model unitární teorie pole začal Albert Einstein vypracovávat ihned po objevení obecné teorie relativity, která kromě jiného taktéž zdůvodnila ztotožnění tíže se zakřivením prostoru. Albert Einstein se pokoušel najít jiné geometrické vlastnosti prostoru s nimiž by bylo možné ztotožnit také jiná silová pole. Nešlo by redukovat na jednotné geometrické vztahy všechna silová pole a sjednotit je tak do jednotného unitárního pole, které by bylo vyjádřeno určitými geometrickými vlastnostmi prostoru? Albert Einstein podnikl pokus o "geometrizaci" tohoto hypotetického silového pole, o vyjádření ho ve tvaru změny určitých geometrických vlastností prostoru.

Doktor Berttand Russell v té době prohlásil, že unitární teorie pole (UFT) je kompletní, ale je příliš nebezpečná na to, aby byla lidstvu již dnes zpřístupněna. Přítel doktora Russella skrývající se pod pseudonymem dr. Franklin Reno, vypracoval v roce 1943, tedy v době, kdy pracoval ve výzkumné komisi národní obrany USA, metodu umožňující na základě využití postulátů unitární teorie pole vychylování světla až o 10%, což umožňovalo učinit neviditelným jakýkoliv hmotný objekt! Tato metoda, jakkoliv byla matematicky i fyzikálně spojitá, byla jednou velkou neznámou bez provedení patřičných ověřovacích zkoušek. Válečné námořnictvo USA však nechtělo příliš riskovat provedení podobných pokusů. Obávalo se celé řady vedlejších škodlivých účinků těchto experimentů, tj. změny barev a poruch barevného vidění, ionizace povětří, nebezpečných účinků silných magnetických polí jak na pevná tělesa, tak i na živé organismy.

Průběh události

Vše proběhlo 12. 8. 1943 na torpédoborci USS Eldridge s posádkou 33 dobrovolníků. Když experiment začal, objevilo se mlhavé zelené světlo, podobné tomu, o kterém vyprávějí lidé, kteří přežili události v Bermudském trojúhelníku popisující světélkující zelenkavou mlhu. Brzy byla celá loď zahalena do této mlhy a plavidlo se společně s posádkou začalo vytrácet z dohledu lidí dokud nezmizelo.

K experimentu bylo použito silové pole sféroidálního tvaru. Energie tohoto pole dosahovala do vzdálenosti 90 metrů od paluby torpédoborce. Během pokusu bylo zjištěno, že osoby, které byly uvnitř silového pole, měly nevýrazný tvar. Na hladině byla vidět pouze nevýrazná, postupně se ztrácející silueta lodi. Po několika desítkách minut se loď znovu objevila na místě, kde předtím zmizela, ve filadelfských docích. To však nebylo všechno: později bylo oznámeno, že se loď během doby pokusu objevila v Norfolku, ve vojenském námořním přístavu ve Virginii, což je místo vzdálené přes 400 km! To znamená, že se podařilo nejen zneviditelnit obrovskou válečnou loď, ale také tento několika set tunový kolos teleportovat.

Výsledky pokusu byly pro nezasvěceného pozorovatele přímo šokující. Navzdory tomu, že loď zůstala prakticky neporušená, osud její posádky byl hrozný. Většina členů posádky nenávratně zmizela. Někteří očití svědci pokusu tvrdí, že přešli do jiného světa, někteří byli pevně zapuštěni do trupu lodi (jeden námořník měl do lodi zapuštěny pouze ruce). Zbytek členů posádky byl v úplně vyšinutém stavu hysterie nebo šílenství, a ti byli převezeni do nemocnice Bethesda Naval Hospital, kde byli drženi od zbytku světa. Pouze několik členů posádky torpédoborce nezmizelo. Jejich další osud však byl stejně děsivý, jako samotný pokus. Jeden z nezmizelých členů posádky přešel několik dní po pokusu přes stěnu svého bytu přímo před očima své ženy. Od té doby se již neobjevil.

Většina zbývajících, během pokusu nezmizelých členů posádky torpédoborce, se zbláznila. Jeden z nezmizelých námořníků se za několik dní "zdematerializoval" na nábřeží přístavu, další dva za několik dní na to zmizeli v baru nacházejícím se poblíž přístavu přímo před očima všech hostů a přítomných barmanek. Jeden z důstojníků válečného námořnictva, který se zúčastnil tohoto experimentu, prohlásil, že během pokusu bylo použito tak silné magnetické pole, že někteří lidé viděli dvojitě, jiní se smáli a potáceli jako opilí. Byli i takoví, kteří tvrdili, že pronikli do jiného světa a rozmlouvali tam s cizími bytostmi.

Tento neúspěšný experiment s neviditelností měl ale nežádoucí vedlejší důsledky, neboť otevřel dvacetiletý cyklus zemského biorytmu, který začal 12. srpna 1943 a pokračoval dále cykly s dvacetiletým intervalem: 12. srpna 1963 a 12. srpna 1983. Start tohoto cyklického biorytmu provázelo vytvoření trvalého rotujícího časoprostorového tunelu, kterým bylo možno cestovat nejen do různých časových období Země a okolních planet, ale i do velmi vzdálených oblastí Vesmíru.

Události po experimentu

Co víme dnes o tomto experimentu? Není žádných pochybností o tom, že filadelfský experiment patří k nejvíce střeženým tajemstvím US NAVY. Dokumenty týkající se tohoto experimentu jsou navzdory jeho oficiálnímu "odtajnění" stále nedostupné. Palubní deník DE-173 zmizel, údaje o pohybu a činnosti válečné lodi ELDRIDGE jsou zfalšované. Z archivovaných ročníků regionálních časopisů, které se objevily ve Filadelfii ve státě New Jersey v té době, "se ztratily" nejenom celé strany, ale i celá jednotlivá čísla.

Blízko k objasnění celého tajemství filadelfského experimentu byl doktor Morris J. Jessup z Michiganské univerzity. Byl mu tak blízko, že 20. dubna 1959 "spáchal sebevraždu" - nakolik se dá věřit údajům policie státu New Jersey. S Morrisem Jessupem se několikrát sešel Carlos Miguel Allende, známější pod svým poangličtěným jménem Carl M. Allen. Na podzim roku 1943 byl C. N. Allen členem posádky lodi SS ANDREW FURUSETH. Měl služební průkaz s číslem Z-41-6175, o čemž svědčí údaje v jeho námořní knížce podepsané Williamem D. Durhamem, velitelem USCG (United States Coast Guard).

V létě roku 1969 se C. M. Allen ohlásil v redakci časopisu APRO v Tusconu (stát Arizona). Potvrdil zde své dřívější informace poskytnuté jím dr. Jessupovi a doplnil je celou řadou dalších podrobností. Tvrdil, že jeho loď SS ANDREW FURUSETH plula těsně vedle torpédoborce DE-173 a že byl svědkem postupného mizení ELDRIDGE v nazelenalé mlze. Na potvrzení svých slov uvedl C.M.Allen celou řadu dalších zajímavých údajů, včetně jmen a příjmení námořníků, kteří byli stejně jako on svědky tohoto experimentu jako členové posádek obou lodí. Po ověření C.M.Allenem uvedených jmen námořníků se ukázalo, že tito námořníci byli opravdu členy posádek obou lodí. Žádného z uvedených námořníků se však již nepodařilo nalézt. Někteří zemřeli, jiní zmizeli beze stopy. Daleko zajímavější se však ukázala další skutečnost : Palubní deník lodi SS ANDREW FURUSETH byl "na příkaz velení válečného námořnictva" zničen.

Podle Allena ztratilo velení amerického válečného námořnictva soudnost, když provedlo tento historicky experiment za bílého dne a použilo k tomu doprovodného torpédoborce, který prý mohl být v téže době mnohem užitečnější jako aktivní ochrana konvojů před torpédy nepřítele. Jinak to byl podle jeho mínění neobyčejný experiment rozhodující o možnosti realizace zneviditelnění hmotných předmětů, včetně živých bytostí a o možnosti vytvoření neporazitelného válečného loďstva. Carl M. Allen se pokoušel vzbudit zájem odpovědných osob o tuto problematiku. Kontaktoval v této záležitosti již zmíněného doktora Jessupa. Efektem této jejich spolupráce je známá kniha nakladatelství VARO. C.M.Allen potvrdil svůj podíl na vzniku této knihy svým dopisem: svému otci ze dne 31. března 1978 : "...je to kniha, kterou jsme napsali spolu s doktorem Jessupem z Michiganské univerzity před čtyřiadvaceti léty." Z této knihy čerpali autoři další knihy o filadelfském experimentu s názvem "The Philadelphia Experiment", William I. Moore a Charles Berlitz (autor knihy "The Bermuda Triangle"). C.M.Allen se také setkal s Robertem A. Goermanem, od kterého pochází informace, že v Allenových poznámkách na obalu knihy W. Moorea a Ch. Berlitze, kterou poslal svým rodičům o vánocích roku 1979, je uvedeno : "...AUTENTICKÝ PALUBNÍ DENÍK lodi, která byla použita k experimentu, NABITÝ ÚDAJI, NEBYL PRAVDĚPODOBNĚ ZNIČEN, ALE JE V NĚČÍM VLASTNICTVÍ. Následuje Allenův originální podpis (R.A.Goerman : "Allias Carlos Allende", Fate, 1980).

Hodně osob se pokoušelo poodhalit tajemství filadelfského experimentu. Robert Charroux uvádí, že k podobným pokusům také docházelo za "železnou oponou", tedy v bývalých komunistických zemích východní Evropy. Avšak kromě sdělení profesora Dora Todericiua v rumunském časopise Informatia a ruské verze této události, ve které se hovoří o filadelfském experimentu jako o přechodu z jednoho světa do druhého bez časového vektoru v případě, že vzdálenosti mezi působícími objekty jsou nekonečně velké (což je komentováno jako zvláštní případ Möbiova pruhu), nebyl nikde jinde v oficiálním tisku bývalých socialistických zemích východního bloku tento experiment US NAVY rozšířeně komentován.

Jak uvádí například David Wilcock v tomto videu, experiment byl samozřejmě velmi vtipně ukryt pod sci-fi zpracováním – což je naprosto běžná forma cover-upu.

zdroje:

https://news.branyvnimani.cz/?article_id=11309
https://www.kultx.cz/filadelfsky-experiment/
https://www.trochahistorie.estranky.cz/
https://www.palba.cz

—————

Zpět