Tradiční zenové příběhy z klášterů.

01.08.2014 10:44

Zenové příběhy

Tradiční zenové příběhy z klášterů.

 

Skvělé čtení pro odpočinek i poučení.

 

Pro začátek jeden zenový vtip:

Víte kolik je třeba zenových mistrů na výměnu žárovky? Dva - jeden, aby ji vyměnil a druhý, aby ji nevyměnil.

Zenový mistr Rjókan Daigu vedl velmi skromný život v malé chýši na vrcholku hory. Jednou večer se do chýše dostal zloděj, všechno prohrabal, při nejlepší vůli však nedokázal najít nič cenného.

Když Rjókan přišel ke dveřím a spatřil zlodějův překvapený ale i zklamaný obličej, řekl: "Vážil jsi dlouhou a obtížnou cestu, aby ses dostal až sem ke mně nahoru, a tak bys neměl odejít s prázdnýma rukama. Vezmi si jako dar moje šaty"

Když si ohromený zloděj vzal oblečení a odešel, posadil se Rjókan dočista nahý před chatu, hleděl do večerního nebe a říkal si: "Je to ale chudák. Škoda, že mu nemůžu darovat tento překrásný měsíc."

Jeden už starší mnich přišel k zenovému mistrovi a řekl: "Za svůj život jsem vyhledal množství duchovních učitelů a postupně jsem se vzdával mnoha potěšení, jen abych bojoval se svými žádostmi.

Dlouhý čas jsem se postil, po léta jsem se podroboval celibátu a pravidelně jsem se trýznil. Dělal jsem všechno, co se ode mě požadovalo, a skutečně jsem strádal, ale osvícení se mi nedostalo. Všeho jsem se vzdal, upustil jsem od vší žádosti, vší radosti, všeho snažení. Co mám teď ještě učinit?" Mistr odvětil: "Vzdej se i strádání!"

Mnich se zeptal Ummona: "Co by měl činit zbožný člověk?"

Ummon odpověděl: "To vůbec nevím".

Mnich se zarazil: "Jak to, že to nevíte?"

Ummon řekl: "Mně docela vyhovuje nevědět to!"

Jeden vesničan rozčileně přispěchal k zenovému mistrovi do kláštera: "Mistře, mistře! Máme veliký strach, v našem domě žije duch.

Prosím tě, pověz mi, co mám dělat."

Mistr klidně odpověděl: "Prostři ještě jeden příbor!"

V jedné malé vesničce žila stará žena, které přezdívalí "Plačka". Plakala, když pršelo, a plakala, když svítilo slunce.

Když se o ní doslechl zenový mistr ze sousední vesnice, navštívil ji: "Proč bez přestání pláčeš, stará ženo?"

"Mám dvě dcery," dala se žena do vyprávění, "starší prodává pantofle ze slámy, mladší zas deštníky. Když je pěkné počasí, musím pořád myslet na mladší u které nikdo nekupuje deštníky. A když prší, musím pořád myslet na tu starší, u které pak nikdo nekupuje slaměné pantofle."

"Pomysli jen na to, že se tvé starší dceři daří obchody, když slunce svítí, a že za deště se dobře prodávají deštníky tvé mladší dcery" radil zenový mistr.

A od toho dne už "Plačka" neplakala. Usmívala se za deště a usmívala se i za slunečního svitu. Brzy se jí začalo říkat "Usměvavá".

Na břehu moře žili tři staří zenoví mniši, kteří pokročili tak daleko ve svém duchovním vývoji, že se kolem nich děly zázračné věci. Když ráno ukončili meditaci a šli se vykoupat do moře, pověsili své meditační pláště prostě do větru.

A pláště zůstaly vlát ve větru, dokud se mniši nevrátili a neoblékli si je. Jednoho dne, když se ti tři právě koupali, viděli, jak se najednou do vody vrhl mořský orel, a když se opět vznesl do vzduchu, držel v zobáku mrskající se rybu.

Jeden mnich řekl: "Zlý pták!" Tu jeho plášt spadl do písku. Druhý mnich řekl: "Nebohá ryba!" Tu i jeho plášt padl k zemi. Třetí mnich se díval za ptákem, jak odlétá s mrskající se rybou v zobáku, je stále menší a menší, až zcela mizí za obzorem. Mlčel - a jeho plášť zůstal viset ve větru.

Mladý žák zenu Jamaoka Teššú, navštěvoval jednoho mistra po druhém a naplňovalo ho pýchou, když mohl demonstrovat své duchovní vědomosti. Nakonec hovořil před zenovým mistrem Dokuonem ze Šokoku, který právě seděl v zahradě a kouřil dýmku.

Jamaoka řekl: "Duch, Buddha a živí tvorové nakonec neexistují. Pravá přirozenost jevů je prázdnota. Není žádné uskutečnění, žádné mámení, žádná moudrost, žádná prostřednost. Není žádné dávání ani nic, co se přijímá." Dokuon, který tiše pokuřoval, neříkal nic.

Najednou uhodil svou bambusovou dýmkou Jamaoku do hlavy. To mladého muže náramně rozhněvalo. "Jestliže nic neexistuje," tázal se Dokuon jemně, "kde se tu vzal ten hněv?"

Jeden laický žák přišel celý rozzářený ke svému zenovému mistrovi: "Právě mě povýšili!"

Mistr opáčil: "To je mi líto; ale budeme-li svorní, všechno nějak vydržíme."

Za dva dny tentýž muž přichází opět: "Firma zkrachovala, propustili mě."

A mistr povídá: "To je dobrá zpráva. Pojďme si vypít skleničku saké, teď se možná stane něco velmi pěkného."

Při procházce s jedním ze svých žáků ukázal zenový mistr na lišku, která štvala králíka. "Stará bajka praví, že králík lišce uteče," řekl mistr.

"Ne," odpověděl žák s určitostí, "liška je rychlejší než králík."

"Přesto králík unikne," trval na svém mistr.

"Proč jste si tím tak jist?" ptal se žák.

"Protože lišce jde o oběd, králíkovi však o život," odpověděl mistr.

Když zenový mistr Bankei pořádal meditační týdny, přicházeli žáci ze všech částí Japonska, aby se jich zúčastnili. Během jednoho z těchto setkání byl jeden žák přistižen, jak kradl.
Přednesli věc Bankeiovi a žádali ho, aby byl pachatel odstraněn ze skupiny. Bankei celou událost ignoroval. O něco později byl žák opět přistižen při krádeži a zase Bankei záležitost přehlížel. To pohněvalo ostatní žáky, a tak napsali Bankeiovi žádost, v níž požadovali okamžité vyloučení zloděje, v opačném případě by prý všichni společně opustili klášter.

Když si Bankei žádost přečetl, svolal všechny k sobě. "Jste chytří muži," řekl jim. "Víte, co je správné a co nesprávné. Chcete-li, můžete jít a studovat někde jinde, ale tento ubohý bratr rozlišovat mezi správným a nesprávným neumí. Kdo ho to naučí, když to neudělám já? Nechám si ho tu, i když vy ostatní odejdete."

Když zloděj uslyšel tato slova, vytryskl mu z očí proud slzí a opustila ho veškerá žádostivost po krádežích.

Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuli silné deště.

Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: "Co to do tebe vjelo Tansane! Porušil si několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natož se jí dotknout a přenést jí přes řeku?" Tansan klidně opáčil: "Já jsem jí nechal u řeky, ty jí ještě neseš?".

Mladý muž vyhledal zenového mistra: "Mistře, jak dlouho to bude trvat, než dosáhnu vysvobození?" "Možná deset let," odpověděl mistr. "A když vynaložím velkou námahu, jak dlouho to potom bude trvat?" ptal se žák. "V tom případě to může trvat dvacet let," řekl mistr. "Já se opravdu budu snažit být na sebe tvrdý. Chci dospět k cíli co nejrychleji," ujišťoval muž. "Pak," opáčil mistr, "to může trvat i čtyřicet let."

Mistr žákovi:

"Jsi ještě příliš připoután ke světu. Bylo by lepší, kdybys jednal tak, jako bys zemřel."

Při příštím setkání žák padl na zem a nehýbal se.

"Tedy mrtvý jsi jaksepatří, ale jak je to se Zenem?" vyzvídal mistr.

"Na to jsem ještě nepřišel," zašeptal žák.

"Mrtví nemají co mluvit," rozkřikl se mistr, "ven!"

K jednomu zenovému mistrovi přišel jednoho dne mladý muž a vypravoval mu s velkou radostí, že mu rodiče konečně dovolili studovat práva.

"Nezaleknu se žádné námahy, jen když úspěšně ukončím studium." Mistr, který nenadělal mnoho řečí, mladého muže trpělivě poslouchal a řekl pouze: "

A pak?" "Pak ze mě bude dobrý advokát," řekl mladý muž nadšeně.

"A pak?" ptal se mistr dále. "Pak," řekl mladý muž, "povedu mnoho procesů, z nichž většinu vyhraju, získám si popularitu a klienti se ke mně jen pohrnou."

"A pak?" zeptal se zas mistr. "Pak," pokračoval mladý muž, "vydělám spoustu peněz, ožením se, založím rodinu, postavím velký dům, koupím si drahé auto a budu mít krásný život."

Mistr se zas a s velkým klidem zeptal: "A pak?"

"Pak," řekl mladý muž zamyšleně, "pak jednoho dne zemřu."

Ještě jednou se mistr zeptal: "A pak?"

Jistý mladý velmož, který studoval zen u mistra Bankeie, měl zálibu v bojovém umění. Jednou se rozhodl, že vyzkouší mistrův postřeh, a znenadání ho napadl svou holí.

Mistr bez vzrušení odrazil výpad růžencem a pak pravil: "Tvá technika není ještě zralá: mysl se ti hnula první."

Učenec se zeptal zenového mistra Gudóa: "Co se stane s osvíceným člověkem po jeho smrti?"

Gudó odvětil příkře: "Jak to mám vědět?"

Učenec řekl: " Protože jsi mistr."

Nato Gudó poznamenal: "Ano, ale ne mrtvý."

Mistře, když má člověk prázdnou mysl, co má pak dělat?"

Džóšu: "Zahoď to !"

"Když tam ale nic není, jak to mám zahodit?"

"Pak ti nezbývá, než pokračovat."

Zenový mnich stál na malém pahorku a díval se do krajiny. Několik lidí, kteří šli kolem a viděli ho tam stát, se o něm začalo bavit.

Jeden řekl: "Jistě se dívá po svém psovi."

Jiný myslel: "Ne, on asi vyhlíží přítele," a třetí řekl: "A co, určitě má jen požitek z chladného vzduchu tam nahoře."

Protože se ti tři nemohli shodnout, rozhodli se, že půjdou na pahorek a muže se zeptají.

První se zeptal: "Proč tu stojíš? Utekl ti pes?" "Ne," odpověděl muž, "žádného psa nemám."

Potom se zeptal druhý: "Tak asi vyhlížíš přítele?" "Ne," odpověděl muž, "ani tohle nedělám."

Nakonec se ho zeptal třetí: "Máš snad tedy požitek z čerstvého větru tady na kopci?"

"Ne," odpověděl muž, "ani z čerstvého větru tady nahoře nemám požitek."

Tu se ho zeptali všichni tři: "Proč tu tedy stojíš?" Tu odpověděl mnich: "Prostě si tu jen tak stojím."

Žáci byli ponořeni do vzrušené debaty, když k nim přistoupil mistr. "O čem jste diskutovali?" zeptal se. "Mluvili jsme o tom, jak velice trpíme tím, že nás pronásledují škodlivé žádosti."

Mistr se zasmál: "Tak daleko ještě nejste. Zatím je to tak, že žádosti pronásledujete vy."

Bohatý muž požádal zenového mistra Sengaie, aby napsal něco o pravém rodinném štěstí, něco, co by jako moudrost mohl předat dalším generacím.

Sengai vzal malý list papíru a psal: "Otec umře, syn umře, vnuk umře." Když muž tato slova přečetl, rozzlobil se.

"Žádal jsem tě, abys zapsal něco o štěstí mé rodiny. Proč si z toho děláš žerty?"

"Rozhodně nemám v úmyslu žertovat," vysvětloval Sengai. "Kdyby tvůj syn měl zemřít dříve, než ty sám zemřeš, uvrhlo by tě to do hlubokého zármutku. Kdyby tvůj vnuk zemřel před tvým synem, tobě a tvému synovi by to zlomilo srdce. Jestliže však tvoje rodina, generace za generací, bude opouštět svět tak, jak jsem to napsal, bude to odpovídat přirozenému chodu života. A tomu říkám pravé štěstí."

Velký japonský zenový válečník jménem Nobunaga se rozhodl napadnout nepřátelské vojsko, ačkoliv měl jen desetinu počtu mužů, kterým velel protivník.

Byl přesvědčen o vítězství, avšak jeho vojáci měli pochybnosti. Na cestě do bitvy nechal zastavit u šintoistického chrámu a řekl svým mužům: "Nyní navštívím chrám a pak hodím mincí. Padne-li hlava, zvítězíme; padne-li číslo, prohrajeme. Jsme všichni v rukou osudu." Nobunaga vstoupil do chrámu a soustředil se na tichou modlitbu. Pak vyšel ven a hodil mincí. Padla hlava. Vojáci jásali a byli tak žádostivi boje, že bitvu lehce vyhráli.

"Nikdo nemůže nic podniknout proti osudu," řekl Nobunagovi po bitvě služebník. "Zajisté, že ne," řekl Nobunaga a ukázal mu minci s hlavou na obou stranách.

Když se blížil konec starého zenového mistra, všiml si, že jeho žáci pro něho plánují skvostný pohřeb. Zavolal je k sobě, vysvětlil jim, že nechce, aby marnili čas takovým nesmyslem, a vyjádřil přání, aby ho nechali nepohřbeného.

"Položte mě někam na kraj lesa a nestavte žádný náhrobek; květiny a tráva, to je nejlepší náhrobek. Celé stvoření má mít účast na mém pohřbu. Chtěl bych zetlít co nejméně nápadně." Žáci protestovali: "Když tě nepohřbíme, sežere tě divoká lesní zvěř!" Mistr jim dal za pravdu, že když ho nechají nepohřbeného, nepochybně ho sežere divoká lesní zvěř.

"Ale," pokračoval, "pohřbíte-li mě do země, určitě mě sežerou červi. Proč nadržujete červům?"

Mladý zenový mnich se svého mistra chytrácky vyptával: "Mistře, není to tak, že člověk musí nejprve bloudit, má-li najít cíl, k němuž směřuje?"

Mistr odvětil: "Od té doby co nemám žádný cíl, už nebloudím!"

Několik hodnostářů města bylo v klášteře pozváno k jednoduchému jídlu. Chtěli udělat na zenového mistra dojem, a tak se bavili o velice duchovních tématech, o znovuzrození a karmě. Nakonec promluvil starosta: "Vážený mistře, zajímal by nás především váš názor na téma znovuzrození." Mistr vzhlédl od svého talíře a řekl: "Už jste ochutnali? Ta ředkev je výtečná."

Mistr Ummon přijímal žáka:

"Tak odkud ty pocházíš?"

"Z vesničky Sato."

"A kde jsi byl, než jsi přišel sem?"

"V klášteře Hodži, na severu jezera."

"A kdy jsi odešel?,"ptal se Ummon a kroutil hlavou nad žákovou vytrvalostí."

"Dvacátého pátého srpna, prosím."

Ummon řekl: "Měl bych ti dát tři rány holí, ale pro dnešek ti je odpustím."

 

Nazítří přišel žák znovu, uklonil se před Ummonem a řekl:

"Vy jste mi včera odpustil tři rány holí, ale já opravdu nevím, co jsem provedl."

Ummon pokýval hlavou a řekl: "Tak ty jsi opravdu k ničemu. Ty prostě jenom chodíš od kláštera ke klášteru."

Než to Ummon dořekl, žákovi přece jen došlo.

Jeden muž se ve svém zoufalství obrátil k zenovému mistru o radu. "Půjčil jsem jednomu příteli třicet zlaťáků, ale on už teď o tom nechce nic slyšet. Protože nemám svědky, nemám před soudem šanci."

Mistr mu radil: "Pozvi svého přítele do čajovny a potom se tam před lidmi zmiň o tom, že bys od něj rád dostal zpět těch sto zlaťáků, které jsi mu půjčil."

"Ale vždyť jich bylo jen třicet," zvolal muž. "No právě," vysvětloval mistr, "právě tohle vykřikne i tvůj přítel. Chtěl jsi přece mít svědky."

"Setkal jsem se v Himálajích se svatým mužem, který dokáže vidět do budoucnosti a cvičí své žáky, aby to uměli také," vypravoval s velkým zaujetím jeden mladý muž.

"To umí každý," řekl zenový mnich znuděně, "moje cesta je daleko těžší."

"A jaká je?" dotazoval se zvědavě mladý muž.

Mistr řekl: "Přivádím lidi k tomu, aby viděli přítomnost."

Jeden súfí se zeptal zenového mistra: "Jsem vnitřně tak svobodný a tak od všeho oproštěn, že už ani nemyslím na sebe, nýbrž jen na druhé."

Zenový mistr opáčil: "Já jsem vnitřně tak svobodný a tak ode všeho oproštěn, že se na sebe mohu dívat, jako bych byl někdo jiný, a proto mohu myslet i na sebe."

Z velkého zástupu žáků se hlásí o slovo mladý muž: "Mistře, vysvětli nám prosím, co je to ta 'vyšší logika', o níž stále hovoříš a o níž jsi už mnohokrát prohlásil, že je nezbytné jí porozumět, chce-li někdo dosáhnout pokroku na duchovní cestě."

Mistr se usmál. "Dobře, vysvětlím vám to na konkrétním příkladě: Dva muži spadnou do špinavého komína. Jeden zůstane čisty a druhý se zamaže od sazí. Kdo z těch dvou se umyje?" "Samozřejmě ten, který je plný sazí," odpoví žák. "Chyba lávky!" říká mistr. "Ten čistý se umyje. Vidí totiž, že druhý je zamazaný od sazí, a proto si myslí, že on je zamazaný také. Špinavý se naproti tomu považuje za čistého, protože vidí, že ten druhý je čistý. Tak dobře: Spadnou podruhé do komína. Který se umyje?" "Od teď vždy ten zamazaný," hrdě říká žák. "Chyba lávky!" opáčí mistr. "Kdo to kdy slyšel, aby dva spadli do jednoho komína plného sazí, a jeden se zamazal a druhý ne? Vidíte - to všechno prohlédnout, to je vyšší logika!"

Jeden už starší mnich přišel k zenovému mistrovi a řekl: "Za svůj život jsem vyhledal množství duchovních učitelů a postupně jsem se vzdával mnoha potěšení, jen abych bojoval se svými žádostmi. Dlouhý čas jsem se postil, po léta jsem se podroboval celibátu a pravidelně jsem se trýznil. Dělal jsem všechno, co se ode mě požadovalo, a skutečně jsem strádal, ale osvícení se mi nedostalo. Všeho jsem se vzdal, upustil jsem od vší žádosti, vší radosti, všeho snažení. Co mám teď ještě učinit?"

Mistr odvětil: "Vzdej se i strádání!"

Osvícený je ten, říkal mistr, kdo vidí, že všechno na světě je dokonalé právě takové, jaké to je.

A co zahradník? " zeptal se kdosi.

Ten je taky dokonalý?

Klášterní zahradník byl hrbáč.

Pro svůj účel v životě, " pravil Mistr, ,,je ten zahradník dokonalý hrbáč.
 

Na krajinu padl soumrak. V dáli se ozval zvon.

"Slyšíte zvon?" zeptal se jeden z mnichů.

"Ano", přikyvovali mniši.

"Ne", řekl mnich. "Slyšíte jen jeho zvuk."

 

 

zdroj : zemejas.cz/zenove-pribehy?page=1

 

—————

Zpět